První část rozhovoru s Martinem Karasem jsem zveřejnili minulý víkend a bavili jsme se tehdy především o Martinově angažmá v česko-slovenské distribuci Nike SB. Tentokrát přijde řeč na Martinovu zkušenost v pozici rozhodčího na závodech a na jeho názory ohledně české skejtové scény.

Tento rozhovor s Martinem Karasem navazuje na první část, kterou najdete zde.

Jak ses dostal k rozhodcování na skateboardovejch závodech?
To byly tehdy první závody v Ústí nad Labem, rok 94 nebo 95. Já sem si tehdy udělal kotník a Tomáš Potůček s Jerrym, který to měli na starosti, za mnou přišli, jestli bych nemohl dělat rozhodčího a s něčím vypomoct. Pak mě o pomoc požádali nějaký další lidi, a když se pak začalo jezdit ČSP, tak mě kluci oslovili s tím, že mám tu zkušenost, a postupně to přešlo i na porotcování v cizině, na evropskejch a světovejch závodech WCS a mnoha dalších.

Jak ses pak od českejch závodů dostal k těm světovejm?
V podstatě podobně, jako v případě těch českejch. Světovej pohár, jehož součástí je i Mystic cup, zastává tu politiku, že v porotě by měl sedět jeden nebo dva lokální rozhodčí, prostě ohromady tři judges světový a dva domácí, aby místní lidi neměli pocit, že někomu mezinárodní porota nadržuje nebo naopak. WCS tehdy oslovili mě a Martin Vichra, a díky tomu, že jsme to dělali zodpovědně, tak přišly další nabídky na závody ve světě. Když jsou teď nějaký závody, tak dostanu třeba měsíc předtím od těch lidí pozvánku, jestli tam chci jet. Ale za poslední roky jsem se z toho trochu vyzul a nechávám to místo mladším a novejm lidem. Myslím si totiž, že je fér dát ostatním příležitost, aby si to soudcování sami vyzkoušeli a viděli, jaký to je.  Stejně jako to tehdy předlety přišlo ke mně.

Teď jsme třeba dělali závody v Hradci a kluci z týmu seděli v porotě, aby je to naučilo, jaký to je sedět a bodovat někoho jinýho. To, co je po závodech nejhorší, je když přijde nějakej člověk, a většinou to bejvá ten z druhý třetiny výsledkový listiny, třeba šedesátej člověk ze sta, a hádá se s tebou o tom, že zajel líp než Franta Flinta, hrozně mu na tom záleží, a když mu řekneš, že to je stejně jedno, protože ani jeden nepostupuje, tak vyleze ven a říká, že rozhodčí jsou úplný idioti a že tomu nerozuměj. Ale přitom kdyby si sednul na tu židli a bodoval těch sto lidí, tak by měl po prvních dvou skupinách takovej zmatek v hlavě, že by vůbec nevěděl, jaký číslo tam má napsat, natož bejt schopnej po závodech zrekapitulovat jezdcovy triky a odůvodnit svoje bodování. Češí jsou v tomhle přístupu skuteční mistři.

Ty jsi několik let dělal rozhodčího na ČSP a zároveň závody organizoval. Jak se díváš na současnou porotu? Po loňskym mistrovství bylo kolem výsledků hodně rušno…
Nedá se tu takto říct, jestli to hodnotěj „správně“. Všichni porotci jsou jména respektovaný v československý skejtový scéně, všichni ti lidi skejtovali na dobrý úrovni, znaj ty triky a nikdo jim nemůže říct, že by tomu nerozuměli. Ta otázka, která vznikla letos na Mistrovství republiky a díky níž se rozpoutala vášnivá diskuze, je o závodu v bazénu. Ta byla asi ta nejvášnivější. Je hrozně těžký bodovat bazén, protože v Český republice nemá ježdění v bazénu skoro žádnou tradici. Tady se to jezdí chvíli, snad čtyři, pět let férovýho bazénovýho ježdění. A bodovat bazén je hrozně těžký pro lidi, který ho nejezděj.  Ale pro rozhodčí je důležitý, aby se šli podívat na trénink před závodem a tak viděli, kde se lidi rozsekávaj, kde nabíraj rychlost a jaký triky jim kde jdou a kde je nemůžou udělat. Tohle pak pomůže při bodování v závodě. Já když například boduju světovej pohár a jede mi tam v bazénu Trujillo, Chris Senn, Rune Gliffberg a další vohromný jména, tak na ně koukám třeba dvě hodiny předtím, abych věděl, kde a co zkoušej, a pak to dokázal férově posoudit. Myslím si, že tohle u nás většina rozhodčích nedělá. Pak se může stát, že nedoceněj nějakou věc, která pro lidi, který jsou v bazénu a jezděj, je ve skutečnosti mnohem náročnější, než jak v reálu vypadá.

Ve vztahu ke skateboardovým závodům zastávám také již dlouho názor, že by bylo dobré rozdělit závody na PRO a AM kategorii. Prostě závody, kde budou jezdit mlaďasové, co maj za sponzora lokální skateshop a maximálně jednu místní firmu, a pak závody, kde bude jezdit třeba 40, 50 jezdců jako je Tomáš Vintr, Lukáš Daněk, Martin Pek a tyhle lidi, který jsou už na úplně jiným levelu ježdění. Já si totiž myslím, že tyhle dvě skupiny se mlátěj mezi sebou, pokud jedou společně. Také by byla dobrá reforma rozdělení prize-money. Přijde mi totiž, že lidé se už tolik nesnaží, když mají jistou finanční odměnu od nějakého místa. Tohle je potřeba rychle změnit, aby se na ty závody dalo znovu s chutí koukat!!

Současná skejtová scéna je větší a otevřenější než třeba v devadesátých letech, ale mě přijde, že za poslední dva, tři roky jezdí míň a míň lidí. Zestárla nám starší generace, která byla hodně početná, takže máš hrozně hustejch jezdců, ale už je míň těch začínajících malejch dětí.
Máš pravdu, dřív se každej rok na závodech objevili nějaký nový lidi, který se každej rok strašně zlepšili a byli vejš. Za poslední roky jsem skoro žádný takový lidi neviděl. Je to taky o tom, že skate je dneska už hrozně mediální a soutěží se sportama jako freestyle motocross, kite a dalšími. Na velkým vzestupu je BMX. V těch devadesátkách byl skejt něco novýho.  Dneska, když si zapneš kabelovku, máš tam na Extreme Sports každou hodinu vysílají záběry z nějakejch vertovejch závodů a lidem už to zevšednělo. Když si dřív udělal na závodě flip přes pyramidu, tak se všichni chytli za hlavu a báli se, že si můžeš zlomit nohu. Dneska už jim to ve srovnání s backflipem ve freestyle motocrossu tak drsný nepřijde. Děti, který si dneska vybírají sport, který chtějí dělat, mají o dost víc možností na rozhodnutí než bylo dřív. Proto je vidět méně nových lidí ve skateboardingu.

Jaký věci myslíš, že skateři u nás nedělaj tak, jak by měli?
Všem kamarádům říkám, aby vypadli jezdit do ciziny, když můžou. V cizině si lidi uvědomí, že třeba nejsou takový hvězdy, na jaký si tu u nás hrajou, a že jsou jiný jezdci, který je hravě strčej do kapsy. Kletbou československýho skateboardingu je usínání na vavřínech a samolibost jezdců. Máme tu hodně lidí na evropský úrovni, ale málo z nich toho dokáže využít ve svůj prospěch. Většina z nich sedí celou zimu doma a stěžuje si na to, že nemůžou jezdit, ale neudělá nic pro to, aby odsud odjeli.

Uvedu tu několik příkladů. Martin Jurášek má talent na rádiusy jako nikdo jinej v týhle zemi a už teď patří mezi nejlepší evropský bazénový jezdce. Pokud ale nevypadne letos nebo příští rok někam do ciziny, tak už tu pak bude taky stagnovat a rozdíl pak uvidí na dalších velkejch závodech následující sezóny. Nemá tu jezdce, se kterýma by se mohl měřit a zlepšovat se s nima. Na to potřebuje jezdit na různejch místech a s různejma lidma, jako je třeba Jürgen Horrwarth nebo Andy Scott, který mu můžou v bazénu něco ukázat a pushnout ho k lepším výkonům.

Honza Tomšovský má podobnej problém ve vertce. Já jsem ho viděl v Itálii na světovym poháru, když jezdil tři dny s lidma jako Renton Millar, Neal Hendrix nebo Ottavio Netto a viděl tam, jak si Jürgen Horwarth dává bs 540 jako nic.  Pak jí tam Honza taky udělal, protože se prostě vyhecnul, a přitom doma by se na to sám odhodlával mnohem dýl.

Ve streetu je to o něco lepší. Máme tu už celkem dost jezdců, co se v Evropě prosadí. Můžeme za to poděkovat několika faktorům – Mystic Cupu a jezdcům jako byli Radek Teichman,  Petr Beran, Petr Löwy a Petr Horvát. Na Mysticu vždycky všichni viděli ten hard-core a pak je to našláplo jezdit víc a kluci, který sem napsal, motivovali všechny ostatní svým ježděním a úspěchama, aby se dál snažili a nenechali toho. Tohle nám tu teď chybí.

Dneska lidi můžou doplatit na to, že jsou stále jenom v Česku, nikam necestujou, na Západě o nich nikdo neví, a tak je velký firmy nechtěj sponzorovat. Tohle by si měli srovnat v hlavě hlavně ty lidi, který berou skate trochu vážnějc než jenom jako nástroj na balení mladejch holek v klubech.