Foto: 
Skejtová scéna se neskládá jen ze samotnejch jezdců, ale i fotografů, kameramanů, lidí z byznysu a dalších jedinců, kteří možná nejsou tolik vidět, ale dění uvnitř skejtovýho světa ovlivňujou často víc než drtivá většina i těch známějších skaterů. Petr Hoffelner, známej pod přezdívkou Hofik, pracoval jako hlavní fotograf Boardu po dlouhejch sedm let. Ale skoro stejnou dobu po něm není ve skejtovym světě vidu ani slechu, jen sem tam prosakujou nějaký drby. Tak jak to vlastně s Hofikem je?
Původně jsme se měli sejít v Hofikově fotografickym studiu, který dneska funguje ve stejný budově, kde kdysi sídlila redakce Boardu. Ale na poslední chvíli mi Hofik volá, jestli by to nešlo spíš někde v centru. Jasně že jo. Moc nestíhám, a tak jedu do města na cruiseru. Když přicházím do čajovny, kde máme sraz, Hofik se v první chvíli tváří docela překvapeně, protože si mě evidentně pamatuje z dob, kdy se občas chodil projet do strašnickýho skateparku. To už je ale dobrejch šest let zpátky. Dneska si Hofik spíš než zajezdit do Strašnic chodí zacvičit na hodiny jógy. Cizí mu není ani trocha meditace, a tak není divu, že se potkáváme v čajovně a ne u piva, jak bejvá u rozhovorů s lidma ze skejtový branže zvykem.
Víc, než člověk stíhá
„Po škole jsem vlastně ani nebyl nikde jinde zaměstnanej. Respektive jsem nikdy v životě nebyl zaměstnanej. Rok jsem dělal angličtinu v jazykovce akcent a pak civilku v umělecko-průmyslovym muzeu, ale odtud sem už jel třeba na tejden do Francie fotit snowboarding,“ popisuje Petr svoje kroky po dokončení střední školy. V době, kdy končil s uměleckou průmyslovkou, jezdil na snowboardu se svým bráchou. Právě fotky svýho bráchy odnesl jednoho dne do redakce Boardu. Radek Hruška ho rovnou požádal, ať k fotkám napíše i článek, a tak se Petr stal během krátké doby stálým spolupracovníkem redakce. A protože se tehdy část redakčního týmu rozhodla z časopisu odejít, Hofik se přesunul do pozice hlavního fotografa. Nakonec zůstal přední postavou časáku, kterej do velký míry formoval tehdejší skejtovou scénu, po dlouhejch sedm let. Dokonce v časopise pracoval nějaký čas i jako šéfredaktor (pochopitelně pod taktovkou prezidenta společnosti Miroslava Špeka), ale jak sám uznává, Board bylo pořád malý médium, takže v něm prostě každej dělal všechno, nezávisle na svojí pozici v týmu.
Zatímco česká skejtová a snowboardová scéna rostla, Board četlo čím dál tím víc lidí a fotografie zažila přechod od negativů k digitálním čipům, Petr si začal postupně uvědomovat, že toho pro časák dělá víc, než stíhá a stíhat chce. „Nemoh jsem tomu dávat tu kvalitu, kterou bych chtěl,“ říká k tomu a mně se vybavuje, jak ho za jeho fotky tehdy občas některý ze starších kluků kritizovali, i když mnohdy nespravedlivě. „Nabalil jsem toho na sebe moc, a když musíš dělat 14 uzávěrek do roka, všechno má svůj termín a přitom tvoje práce záleží třeba i na počasí, tak jsi z toho ve strašnym stresu a výsledek pak nemá potřebnou kvalitu. A navíc je to celý nezdravý a disfunkční.“
Indické prozření
Zásadní impuls přišel v momentě, kdy se Hofik vydal na několikatýdenní cestu do Indie. „Když jsi ponořenej do práce, tak na sebe nevidíš a na nic nemáš čas. Ale když jsem geograficky změnil místo a zrovna do Indie, tak jsem prozřel a hned se sám sebe ptal, co to vlastně dělám,“ popisuje svoje pocity. „Říkal jsem si, proč bych v tý Indii neměl zůstat třeba půl roku. Na všechno se vykašlat. Nakonec jsem se sice vrátil, ale netrvalo dlouho a stál jsem někde v mrazu pod skokem a uvědomil si, že takhle mě to celý už nebaví dělat.“ Takže následovalo rozloučení s pozicí šéfredaktora, posledních pár měsíců focení skejtu a snowboardu, a pak už začaly stránky časopisu plnit výhradně snímky jinejch fotografů.
Po Boardu následovalo na několik měsíců pracovní vzduchoprázdno. „Spousta lidí si tehdy myslela, že jsem přestal fotit,“ říká Hofik. „Ale já jsem jen přestal fotit pro jeden subjekt. Hodně jsem cestoval a přemýšlel sám za sebe.“ Nakonec si Petr zavedl vlastní fotografické studio a pokračoval v práci, i když v jinym rytmu a s jinýma lidma. „Dneska dělám všechno okolo fotky. Denní chleba jsou reportáže a focení různejch eventů, kde záleží pouze na tobě, jak a kolik jich chceš obejít. A dál to je samozřejmě focení ve studiu, pronájem vybavení nebo pořádání fotografickejch seminářů.“ Ale jaký věci má Hofik v hledáčku konkrétně? „Zrovna dneska jsem fotil jednoho jogína jménem Vinay Kumar, mistra, kterej poprvý přijel z Indie do Evropy. Anebo včera jsem snímal z vysokozdvižný plošiny podklady pro 3D prezentace,“ popisuje Petr práci, nad kterou by možná některý mladší pseudoumělci ohrnuli nos. „Možná to není úplně to, co bys chtěl fotit, ale i to je práce. Zabere to v podstatě minimum času a je to poměrně dobře placený. Navíc si myslím, že i sebemenší komerční zakázka je zároveň výzvou ke kvalitní realizaci.“ Jinými slovy, fotografie coby řemesla se Petr neštítí. „Naopak, ke všemu přistupuju s náležitou pokorou,“ dodává a tvrdí, že mu při tomhle rytmu navíc zbývá poměrně dost času na to, aby se jednou za rok vydal na cesty. V zimě toho prej jako fotograf na volný noze tolik neutrží, a tak pro něj v tomhle období není žádnou finanční ztrátou, když se vydá na delší výlet do zemí třetího světa, kde se člověk koneckonců nají a vyspí za mnohem menší obnosy než na Západě.
Cesta z Indonésie do nitra sebe sama s CK Malárie
Právě při cestování měla přijít zásadní životní událost, kdy se Petr zcela nečekaně objevil na hraně života a smrti. Do šuškandy mezi skaterama se tahle událost donesla v podobě drbů jako „Hofik je prej v blázinci, slyšel si to?“ a tak dále. Ale ve skutečnosti tomu bylo úplně jinak.
Hofikovy cestovatelský kroky vedly mimo jiné i do Indonésie, odkud si přivezl suvenýr, kterej rozhodně nekoupíte od místních domorodců dobrovolně, ale zaplatit za něj můžete klidně i smrtí. Zimnice, horečky a bolesti kloubů, který Petra postihly, klasifikuje medicína jako tropickou nemoc s názvem malárie. „Ta nemoc vypadá tak, že se ti do těla dostane prvok, kterej se postupně rozšíří do jater a dalších orgánů,“ popisuje Hofik chorobu. „A mozek vůbec neví, co s tou nemocí může dělat. Musíš si to hlavně vyřešit v hlavě, aby to mělo východisko. Měl jsem přirozeně strašnej strach ze smrti a ten jsem musel prostě odbourat. Protože jediná zábrana na cestě ke svobodě je vlastní strach.“ Zdá se tedy, že Hofik patří k těm, kteří podstatu nemocí nevidí jen v tom, že člověka napadne nějakej smrtonosnej bacil, ale že i člověk sám si za nemoc může tím, že má uvnitř nějakej duševní problém, se kterym si prostě neví rady. „My jsme v Evropě zdegenerovaný tím postojem, že všechno se léčí lékama a různýma jinýma „berličkama“. Ty problémy ale můžou bejt jinde, a lék je přitom jenom záplata, která nic nevyřeší. Ta nemoc se ti později vrátí, i když třeba v jiný podobě.“
Do pověstnýho „blázince“ se Hofik nakonec opravdu dostal, byť jen na krátkou dobu. „Na psychiatrii jsem se dostal až pozdějc, když už jsem se úspěšně z nemoci vyléčil. A byl to jeden z nejhlubších zážitků, který jsme měl možnost v životě zažít. Ta deziluze z prožitý choroby mě dohnala až tady. Měl jsem vlastně už kompletně „převibrovaný“ to nový vědomí, který jsem nemocí získal, ale neuměl jsem ho zrealizovat. Vrátil jsem se zpátky do Česka do zaběhlejch kolejí, kde se každej někam pachtí a o něco se snaží, a znovu se objevil ten starej strach, kterej mě dohnal až k psychiatrii.“ Naštěstí si ale Petr v blázinci dlouho nepobyl a brzo a se vrátil zase do běžnýho života. Ale bylo vlastně v tu chvíli možný žít znova úplně stejnym způsobem? „Vlastně se změnilo všechno a nic. Časem jsem se díky tý transformaci vrátil k tomu, že dělám pořád skoro to samý, co jsem dělal předtím, ale dělám to jinak, v jiný kvalitě a nejsem na tom závislej. Dělám to proto, že to dělat chci, srovnal jsem si v hlavě to, co dělám.“ Neboli to je změna ve stavu mysli spíš než v čemkoliv jiném? „Jednoznačně, změna je to v podstatě jenom v postoji k životu,“ odpovídá Hofik.
A jak je to dnes s Hofikem a skateboardingem? Dobře si pamatuju třeba na jeho stylovej grind to fakie v rádiusu. „Nebyl jsem skejtovat několik let,“ odpovídá Petr a mluví o své zlomené noze, která na dlouhý čas skateboarding prostě znemožnila. „Ale možná si teď zase zkusim zajezdit v nějakym malym bazénu. Když teď dělám tu jógu, tak si říkám, že by mi to ježdění mohlo jít i o něco líp.“
"To samo" aneb slova na konec
Při autorizaci rozhovoru chtěl Petr připsat ještě několik vět, který by jeho výpověď o životě shrnuly. Pro autenticitu jsme se je rozhodli už nijak neupravovat a jen je připojit na závěr článku.
„Když jednou stoprocentně pochopíš a zároveň jsi stoprocentně schopný si sám sobě přiznat, že jednoho dne zemřeš, jsi dokonale svobodný a po zbytek života už děláš všechny věci jenom proto, že chceš, a ne proto, že musíš. Když napneš plachty svojí pomyslné jachty, svého vlastního snažení, tímto směrem, jednoho dne dopluješ do bodu, kde prostě pochopíš, že už prakticky neexistuješ a že je všechno jedno, lépe řečeno že JSME jedno. V tom bodě tvoje subjektivní identita prostě zemře (to je ostatně jediná skutečná smrt) a ty se nadobro propadneš do nekonečně širokého přítomného okamžiku.
Hlavně se to prosím nesnažte pochopit mozkem už teď, ono se to do toho květáku s tímhle kurzem, s tímhle nastavením, navibruje totiž úplně samo, a tak není třeba nikam pospíchat a ani pro to nic dělat. To podstatné se totiž děje samo. To samo.
„To samo“ – tak jsem pojmenoval i svoje studio, jelikož fotografie je pro mě meditací, kde můžu být sám sebou, kde už prakticky neexistuji. Jenom relaxuju, prostě si dělám, co chci, a co mě baví.“
Petr Hoffelner
Ve Tři na třetí nám tentokrát odpovídal Justin Brock
