"FOLLOW NO ONE." PŘEKLAD ROZHOVORU SE SCOTTEM BOURNEM

Pokud náš web sledujete delší dobu, možná si vzpomenete na překlad rozhovoru s Pontusem Alvem, který jsme publikovali letos v březnu. Protože rádi dáváme prostor alternativním přístupům ke skateboardingu, rozhodli jsme se s odstupem času přeložit rozhovor s dalším „outsiderem“, který si žije mimo svět komerčního skateboardingu. Je jím Scott Bourne, v Evropě žijící Američan, který se stejně jako Pontus podílel na legendárním videu Strongest of the Strange.

Scottův profil ze Strongest of the Strange můžete sledovat zde. Video Spektra od Carharttu, kde má Scott ke konci profil, je zase tady.

Přeložený rozhovor s Pontusem Alvem je zde.

Už jsem vycházel ze dveří, když v tom mi zazvonil telefon. Vrátil jsem se a otráveně ho zvedl.

„No, jmenuju se Scott, vlastně se neznáme. Richard Hart mi dal tvoje číslo, tó, já jsem teď totiž na nádraží, právě jsem přijel z Londýna a moje kreditní karta nefunguje a já dávám poslední peníze, co mám, na telefon, a nikdo mi to nebere… jsi ten poslední, na koho mám číslo.“

Super. „Ok, zůstaň před nádražím…“
O hodinu později jsme oba stáli u mě doma, on a jeho dvě tašky, a já mu půjčil nějaký peníze. Poradil mu cestu na skate spot, kde by moh prodat svoje skejty, a šel jsem pryč.

Teď, pět let poté, chodí Scott obvykle na kafe ulici ode mě, volá mi víc než často, a tak se na u šálku kávy často potkáváme. A Scott má svůj život v Paříži zařízenej, skvěle zařízenej. Je až zvláštní, jak na jednoho mladýho Američana dokáže zapůsobit světlo ranního rozbřesku na staletym panorama města, bitky s taxikářema a duchové proslulejch spisovatelů.

Co pro tebe v tvejch 33 letech znamená skateboarding?
Po dobrejch dvaceti letech skejtování a deseti letech v profesionálním skateboardingu mám pocit, že můj skateboarding dospěl, vyladil se s tím, jak přemejšlim. Už nenapodobuju pohyby nikoho jinýho. Co mě vidíš dělat, je všechno důsledkem mojí vlastní choreografie… s použitím dvaceti let zkušeností. Přežil jsem většinu závodníků. Jakmile přestali vyhrávat závody, tak prostě zmizeli. To, co dělám, dělám pro sebe, a jak je moje tělo čím dál tím víc zničený, nacházím nový a nový pohyby, se kterýma udržuju můj skateboarding při životě. Fakt teď používám při ježdění hodně ruce a to moje pohyby hodně ovlivňuje.

Můžeš nám podat výčet tvýho „fyzickýho stavu“?
Zlomil nebo zpřetrhal jsem si skoro všechno na pravý straně. Nohu, kontík, palec, třikrát koleno, pánev, žebro, loket, zápěstí, prsty, ruku a klíční kost. Je podivný, že jsem si nezlomil i vaz. Levá strana nevypadá o moc líp, vlevo dole mám v zádech tři destičky. A to už se vůbec nezmiňuju o všech pohmožděninách a stezích, který to doprovázely.

Kdy jsi zjistil, že už některý triky nemůžeš dělat, a bylo těžký se s tím smířit?
Jako skater si neustále v kontaktu se svým tělem, takže okamžitě zaregistruješ, že už něco nejde dělat tak jako dřív. A ano, určitě tě to rozhodí. Ty triky ti dělaj radost a zranění ti dokáže tenhle pocit často vzít. Skejtování není vždycky o tom jednom, velkym triku, kterej uděláš jenom jednou a můžeš se při něm zabít. Často je o malejch tricích jako je třeba fs ollie, který mám hodně rád, ale vzalo mi ho zranění. Ale je to v těhle momentech, kdy tělo a hlava jsou nucený najít další pohyby, aby si zase z ježdění měl ten dobrej pocit. To jsou ty chvíle, kdy se zlepšuješ a tvůj styl se mění.

Na spoustu tvejch skejtech je napsáno „Death to the Individual“, co tím chceš říct?
Tak zaprvé. Ve světě profesionálního skateboardingu jsem zůstal tak dlouho jen proto, že mi to dalo „můj vlastní hlas“. A každej z jezdců, který vidíš v časácích, má taky „svůj vlastní hlas“, ať už ho používá nebo ne. Použí ho znamená pracovat na svých vlastních konceptech reklamy nebo přicházet třeba s vlastní grafikou skejta. Já s tím svým „hlasem“ chci dělat něco pozitivního, a to je ukázat dětem, že můžeš dělat cokoliv, co tě baví. A to nejen ve skateboardingu, ale i v životě. Ale často jsou tyhle děcka chycený ve skateboardingu a nejdou nikam jinam. Skejtování bejvalo oázou kreativitiy, a teď už je to jenom tréninková plocha pro získání sponzoringu od velký společnosti. Udělej tohle, tohle a tohle… a budeš mít sponzora. Bejval to jezdec, kdo definoval a utvářel image skejtový firmy. A dneska firmy naopak definujou a utvářej image skatera. Daj ti nějakou divnou přezdívku, přijdou s nějakou nesmyslnou grafikou a kostýmem a oblýknou tě do něj. A pak tě protlačej do časáku a všechny tvoje klony si pak kupujou produkty tý firmy. Často když rider mění firmu, vidíš jak se mění jeho image… kemo, tyhle je už v prdeli. Kam to skateboarding došel? Skateboarding kompletně stagnoval. Ztratil svojí jedinečnost. První kickflip vůbec byl tvůrčí, originální. A to se skoro ani neodlepil od země. Ale teď ho vidíš čtyřmetrovej ve vertikální rampě a víš co? Je to pořád jenom kino. Tvůrčí vývoj skateboardingu už prostě vyšuměl. Co se mě týče, já nechci jen zůstat u napodobování toho, co už je dávno vymyšlený, ale vzít to a použít to někde úplně jinak. Chci skejtovat na něčem, kde nikdo nikdy neskejtoval, a většinou se mi to daří.

Kdo je podle tebe v Evropě kreativní?
Kemo, Jeremie Daclina mi hlava nikdy pořádně nebrala… a to je co mám na mysli: je to starší kluk, kterej zadiktoval tady v Evropě, a dokonce i ve Státech, a přitom ne všechno, co dělá, je extra hustý. Ale je to originální a tebe baví se na to dívat. Když zjistím, že tenhle typ má někde rozhovor, snažím se ho sehnat. Když slyším o tom, že má někde profil na videu, jdu se na něj podívat. Přeskočit všechno a podívat se na Jeremieho.

Pontus Alv… nemá to v hlavě v pořádku, kluk jeden. Jede si na něčem úplně jinym než kdokoliv, koho jsem kdy potkal. Tenhle kluk by moh skejtovat na cukrový řepě a vypadalo by to jako vražda. Vždycky když jsem s ním, tak mě dostane. Ne jenom jako skater, ale i jako člověk.

Bastien Salabanzi, ten typ prostě dokáže udělat nejnemožnější sérky, udělat je na pokaždý a lidi ho často hejtujou za to, jak je dobrej. Dělá to tak dobře, že na něj okolní svět žárlí. Nikdo neumí takový triky jak on.

Prvních pár let, co jsem žil v San Francisku, jsem téměř denně chodil jezdit s Cairo Fosterem. Bydlel jeden blok domů ode mě a v tý době nikdo z nás neměl sponzora. On jezdil malý kola a malý skejty, já naprostej opak a vždycky jsem nechápal, co on vidí v některých spotech. Viděl věci, kterejch já si nikdy nevšimnul, a bylo vždycky skvělý jezdit s někym, kdo měl tak odlišnej styl ježdění. To jsem si vždycky snažil ze San Francisca odnýst. Každej tam jezdí tolik jnejch věcí a jinym stylem. Jsou tam kopce, parky, bazény, lavičky, rejly a rampy. Tady v Evropě se zdá, že je jen jeden dominantní styl. Samozřejmě, teď se to hodně mění s lidma jako je Yama nebo Antiz a mě maximálně baví skejtovat s těmahle klukama. Vždycky mě štve, že vývoj je u konce, protože jsme se zasekli na nekonečnym opakování. Ale pak vidíš lidi jako je Louie Barletta a máš naději do budoucnosti. Vidíš, že on se baví a zároveň tvoří něco novýho.

Zdá se, že si získal v posledních letech skutečnej odstup od skejtovýho světa jako takovýho.
Pravda ale je, že jsem právě začal chtít mít ještě větší odstup. Podíval jsem se okolo sebe a všechno, co jsem viděl, byly tyhle lidi na způsob nevyspělýho dítěte. Starý typové, který nikdy pořádně nevyrostli a nebo lpěj na něčem, co už nemůžou dál dělat a neuměj se pohnout někam jinam, dál. Ve svý podstatě mě skateboarding už dál nenaplňoval a já se s tím nesnažil bojovat. Začal jsem trávit čas jinýma věcma, který mě bavily. Pro mě to bylo čtení psaní, studování nebo sezení v knihovně a na školních přednáškách. Začal jsem chodit na koncerty orchestru a na balet. Bavily mě všechny věci tohohle typu, který prostě nejsou dost „cool“ pro skatery a z důvodu mejch úspěchů na skejtu jsem taky tyhle věci dlouho ignoroval a možná se před nima i svým způsobem schovával. Generace skaterů, ze který jsem vyrost, vždycky hodně cenila ten image skatera jako vyvrhela, stupida, potetovanýho blázna co řval „fuck off svět“. Sorry, ale tohle prostě nejsem já. Nezměníš svět tím, že budeš něco fuckovat a opíjet se. Jak jsem stárnul, spousta mejch původních idolů mi začala připadat jako trosky a já chtěl prostě pryč. A tak jsem prostě zmizel ze skejtový scény.

Byl nějakej rozhodující moment, kdy jsi zjistil, že prostě už nejsi dítě na skejtu?
Začalo to tehdy v San Francisku. Chodil jsem skejtovat do centra města a potkával všechny tyhle úchvatný ženy, ženy mýho věku. Kráčely v nádhernejch šatech nebo sukni, s dlouhýma nohama, některý z nich v obleku a s lodičkama a najednou jsem vedle nich stál já v baggy pants, se špinavym tričkem, botaskama a skejtem. Cejtil jsem se kvůli tomu jako debil. Jako kdybych někde nechal svojí dospělost. Začal jsem si uvědomovat, že už mě nezajímaj holky, ale ženy. Jenže problém byl, že já jsem byl pořád jenom kluk, ztracenej kluk v ulicích Země Nezemě. Podivným způsobem jsem byl dospělej člověk chycenej v dětskym světě.

Jak by ta osoba, kterou jsi dneska, mluvila ke Scottovi tvýho dětství?
O to se pořád snažím, protože někde uvnitř mě je ten malej kluk, a já se s ním snažím pořád udržet kontakt a zároveň před něj stavět další výzvy.

A jak by ten malej Scott viděl tebe, velkýho Scotta, o dlouhý roky staršího, jak teď žije v Paříži?
Vejral by na to a nechápal. Ten malej kluk z farmy u města na konci prašný cesty si nikdy nepředstavoval život, kterej před ním ležel. A pořád si to nedokáže představit. Pro mě je to pořád sen, jeden neuvěřitelnej sen. Nemyslím si, že bych kdy byl schopnej pochopit svůj celej život, a přitom ten život zároveň ještě pořádně nezačal. Cokoliv se může stát, pořád. Připadá mi, jako kdyby můj život teprve začínal.

Většina lidí v Evropě asi vlastně moc dobře neví, odkud jsi. Mohl bys nám popsat, odkud pocházíš, kde jsi vyrostl a jak tvůj život tehdy vypadal?
Vyrostl jsem na malý rodinný farmě, v jedinym domě na konci prašný cesty v Severní Karolíně. Můj otec byl farář, a když nebyl v kostele, pracoval jako truhlář. Moje matka pracovala v mlýně na druhý straně tratě, která to naše městečko dělila. To je v podstatě to, o čem bude moje druhá kniha. Místo, ve kterým jsem vyrostl a zvláštní skupinka charakterů, který rámujou moje dětství. Když mi ještě nebylo pořádně ani osmnáct, utekl jsem ze Severní Karolíny a strávil docela dlouhej čas cestováním po USA jakýmkoliv možným způsobem, třeba i nákladním vlakem nebo pěšky. Až jsem nakonec skončil v podstatě jako bezdomovec v ulicích San Franciska. Po několika měsících jsem sehnal nějakou pochybnou práci, pochybnej byt a zbytek už je historie…

Popiš, jak ses cítil, když jsi poprvé objevil Evropu.
Byl jsem mladej kluk z Ameriky, kterej si žil kalifornskej sen. Neměl jsem představu, jak život vypadá v jinejch částech světa. Myslel jsem si, že Amerika je číslo jedna, Domov svobody, Země statečných… Během měsíce v Evropě jsem se úplně změnil, a když přišlo na to, že jsem se měl vrátit letadlem do Ameriky, tak už jsem se prostě nemohl vrátit.

Byl jsi vždycky vášnivěj čtenář a rád si psal, nebo ses o to začal zajímat až pod tlakem nějaký události?
Samozřejmě. David Duffee, můj učitel na střední škole, mi půjčil Farmu Zvířat od George Orwella. Byla to první kniha, kterou jsem kdy četl ve škole a jediná, kterou jsem za roky ve škole přečetl. To on mě dohnal k tomu, abych si psal deník a já si ho psal od svejch patnácti téměř dennodenně, tedy skoro polovinu mýho života. Všechny tyhle deníky jsem pak zahodil, když jsem se přestěhoval z Ameriky do Francie, a začal jsem žít novej život a psát novej deník a mojí první knihu.

Je setkání s tímhle učitelem jedním z důvodů, proč jsi nakonec napsal knihu?
No, všechno tohle se dělo ještě předtím, než jsem odešel ze Států do Evropy. Byl jsem opravdu nespokojenej s životem, jakej jsem si tam vybudoval a v podstatě se to začalo rozpadat hodně sebezničujícím způsobem. A špičkou toho všeho byla ztráta jediný ženy, kterou jsem kdy v životě miloval. Její odchod jsem si v mnoha ohledech zasloužil a je to pro mě v mnoha ohledech zlomovej bod. Už delší čas jsem se tehdy chtěl přesunout do Francie. Potom, co ona zmizela (částečně kvůli mojí neschopnosti vyrůst), už jsem neviděl žádnej důvod v tom, abych v Kalifornii zůstával. Sbalil jsem si skejta a psací stroj, obrovskej svazek poznámek, nějaký oblečení a odešel jsem pryč, psát svojí knihu. Knihu, která se v podstatě zakládá na vztahu, kterej jsem s tou nádhernou ženou měl.

Knihu jsi právě dopsal. Můžeš nám trochu říct, co se s ní teď děje?
Jo, je to první věc, kterou jsem v životě udělal a můžu s klidnym srdcem říct, že jsem na ní hrdej. Mám teď úplně jinou představu světa a sebe sama. Kdokoliv, kdo sedí sám se sebou tak dlouho, aby napsal knihu, tohle zažije. Strávil jsem skoro rok sám u psacího stolu. 412 popsanejch stran ve snaze vyřešit svět, můj život a všechny moje zkušenosti a spojit je do příběhu s významem.  A tím jsem našel klid. I kdyby jen na chvíli, našel jsem klid.

Vyjde kniha někde v nakladatelství?
Poslal jsem jí do několika nakladatelství a teď prostě čekám.

A pracuješ už teda na další knize?
Jasně, jsem tím chycenej a mám další knihu, kterou chci psát potom a pak už i nápady pro čtvrtou a pátou.

Je pravda, že pořád neumíš francouzsky i potom, co ve Francii žiješ skoro tři roky?
Ano, je to pravda. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl odejít z USA do Evropy, byl zkrátka fakt, že už jsem nechtěl mluvit s lidma, já je už nechtěl poslouchat. Chtěl jsem se zaposlouchat do toho, co se děje v mojí hlavě, v mým srdci a duši. Veděl jsem, že v Evropě to dokážu. Přišel jsem sem, abych uniknul nesmyslnýmu řečnění, kterýmu jsme dennodenně vystavený. A teď je to už skoro pryč. Mluvím francouzsky docela špatně, ale rozumím už natolik, že mi vadí jezdit metrem a je pro mě složitý sedět někde v kavárně a číst nebo psát. Je pravda, že možná brzo zase odejdu.

Jak je reálně možný se naprosto odloučit od okolního světa?
Je to dost dobře možný. Dokážu zmizet na několik dní z okolního světa kvůli jedný představě či myšlence, strávit hodiny u mýho stolu, který se můžou protáhnout ve dny, kdy zapomínám spát a jíst. Málokdy tohle zažívám, že by mě něco mimo mě samotnýho takhle uchvátilo. Většina lidí tohle nikdy nezažije. Žijou ve strachu, že by se jim to někdy stalo. Bojí se být sami. Strach ze samoty je jeden z největších lidských strachů.  Ale pro mě je samota strach ze sebe samého, já samotou netrpím, smířil jsem se s tím, že jsem sám, a to mi vlastně vyhovuje. Mám ve zvyku se podívat okolo sebe na svět a přemýšlet, co tu dělám. A teď když se rozhlídnu okolo sebe, dívám se na všechny tyhle lidi, jak se pohybujou okolo mě, den za dnem. Jíst, spát, šoustat, pracovat, Mekáč, Kej Ef Sí a televize. A já si říkám, když na ně koukám, „Co tu děláte? Proč tady jste?“ To jsou otázky, se kterýma se já sám snažim vypořádat, snažím se dát svýmu životu trochu smyslu.

Ale ono to není tak, že by si byl nějakej asociál. Pořád tě vídám s lidma z různejch sociálních prostředí a všech úrovní společnosti. Co tě nutí utýct do svýho vnitřního světa?
Pravda je, že já miluju lidi. Lidi, který si se mnou vyměňují představy a názory. Tohle miluju, ale ještě pravdivější je, že málo lidí je schopnejch týhle výměny, a to je proč mám tolik přátel z různých vrstev společnosti. Když si s někym porozumím, okamžitě se snažím udržet s nim přátelství. Beru ho a zvu ho do svýho života. Nezajímá mě, kde se společensky nachází. Když se spojíme, zůstaneme přáteli. Potřebuju inspiraci a málokdo mi dokáže dát tuhle potřebnou stimulaci, když jí cejtím, snažím se jí udržet, vtáhnout do svýho života a učinit jí častí mě samotnýho.

Nějaký slova na konec?
Ano. Follow no one…

Rozhovor se Scottem Bournem je starý tři roky a tato verze je nepatrně zkrácena.