The Land of the Long White Cloud – video z Nového Zélandu od Javiho Varillase
Javier Varillas patří k nejaktivnějším skejtrům-filmerům u nás. Jeho práce už jste několikrát mohli zhlédnout i na našem webu. Javiho láska ke skateboardingu a točení je patrná při každém setkání s ním. Jeho nejnovější počin je ze země od nás nejvzdálenější – Nového Zélandu. Tam se vydal za partou svých kámošů, kteří tam zrovna trávili část svých životů. Během 2 týdnů dokázali nashromáždit úctyhodný množství footage. O celém zážitku se dozvíte v Javiho textu, kterej doporučujeme nepřeskočit!
V roce 2019 požádal můj soulmate Kuba se svou přítelkyní o roční Working Holiday víza. Oba je dostali. Pamatuju si, kdy jsme se viděli naposledy: bylo to v Lublani hned po festivalu skejtových filmů Vladimir toho roku. O pár týdnů později Kuba odletěl na rok na NZ a já se po roce života v Itálii přestěhoval do Prahy. Tehdy nemohl nikdo tušit, že se neuvidíme víc než 3 a půl roku. Slíbil jsem mu, že ho u protinožců navštívím. Ale celosvětová pandemie a dlouhodobý zranění, který jsem měl během let 2021-22, mi znemožnily dodržet můj slib – teda aspoň dočasně. Kvůli globálnímu teroru covidu-19 uzavřel Nový Zéland svoje hranice na téměř 2 roky. Kuba a jeho holka se rozhodli zůstat déle, než původně chtěli, částečně proto, že se virus na NZ nešířil tak moc jako v Evropě, a výsledkem bylo, že si prodloužili víza o další dva roky a půl.
Minulej rok naskočil na českej hype train do Mordoru i můj dobrej kamarád a legenda z Bráníku Štěpán Janda. Využil svoje víza schválený ještě před covidem a v srpnu odletěl na NZ, aby se trochu zresetoval. Přidaly se taky ikony Pessertive Crew Michal „Čůro“ Majer a Tomáš „Kohy“ Kohout. Ti odletěli v prosinci. Najednou bylo několik mých nejlepších kámošů doslova na druhým konci světa. A já přece něco slíbil Kubovi, takže tentokrát se to mělo stát. Byla to jedinečná příležitost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Měl jsem 2 týdny dovolený, a tak jsem si booknul letenky na únor 2023 (to je tam ještě léto).
Neměli jsme sice přesně danej itinerář tripu, ale všichni jsme si zařídili volno a vzhledem k omezený době mýho pobytu (a rozlehlosti země) jsme se rozhodli zůstat jenom na Severním ostrově. Plán na den po mým příjezdu byl skejtovat a natáčet v Aucklandu. Pak jsme chtěli podnikout nějaký turistický výlety, abychom spatřili místní přírodní zázraky, jako jsou geotermální oblast Rotorua, národní park Tongariro a sopka Taranaki. Plán na poslední týden tripu byl vrátit se do Aucklandu, kde se k nám připojí Štěpán na šestidenní full skate misi. Měli jsme všechny ingredience na hodně výjimečnej trípek. A výjimečný to rozhodně bylo.
Čůro, ride-on backside 50-50. Auckland.
Na letiště v Aucklandu jsem dorazil 33 hodin po odletu z Prahy s přestupy v Mnichově a Soulu. Byla to zdaleka ta nejdelší cesta, jakou jsem v životě absolvoval. Kluci (Kuba, Čůro a Kohy) mě vyzvedli na letišti a probrali mě z nedospalosti a jetlagu. Čůro si v prosinci koupil starý Subaru, a tak všichni 3 přejeli z Nelsonu na Jižním ostrově (kde spolu pracovali) až do Aucklandu. Dali výpověd v práci, aby se tohle shledání mohlo uskutečnit. Je těžký slovy popsat emoce, který mi probíhaly tělem, když jsem viděl, jak na mě na druhým konci světa čekají jedni z mých nejoblíběnějších lidí s nastříkanou cedulí PESSERTIVE zdviženou vysoko do vzduchu. S Kubou jsme se pořádně objali. Připadalo mi to neskutečný.
Ubytování na první dvě noci jsme měli v centru Aucklandu. Jakmile jsme se ubytovali, přepnuli jsme se do průzkumnýho režimu. Moderní architektura Aucklandu je pro oko skejtra úžasná. Hlavně Central Business District (CBD) vypadá jako navrženej podle snu EA Skate nerda o skejtovým městě, kde se dají jezdit nekonečný sérky na perfektních žulových spotech, otevřených náměstíčkách a šílených kombinacích dokonalých zídek. Musím se přiznat, že mě okamžitě fascinovaly skejtový možnosti, který Auckland nabízí. Nikdy jsem neviděl město tak dobře přizpůsobený současnýmu skateboardingu. Nicméně aby se trochu vyrovnala věčná soutěž skaterů a chodců o městskou nadvládu, je v jasně skejtovatelným terénu chytře rozmístěno velký množství skatestopperů. Přivedlo mě to k představě o někom, kdo dřív skejtoval, někom, kdo zná vzdálenosti na rozběhy a ví, jak se skejtujou zídky, a kdo pomohl okrást město o možnosti skejtování. Větší zaprodanec už existovat nemůže.
Javi a Čůro pod horou Ngauruhoe. Tongariro Alpine Crossing.
Opustili jsme Auckland, abychom pokračovali v našem neskejtovým programu. V momentě, kdy jsme za sebou měli šok z aucklandských spotů a před sebou nášvtěvu přírodních divů, jsme byli totálně přestimulovaný. Už tady mi došlo, že rozhodně stálo za to cestovat takovou dálku. Neskejtovým highlightem bylo bezesporu Tongariro Alpine Crossing: celodenní dvacetikilometrová pěší túra po trase, která vede kolem aktivních sopek, skrz ztuhlá lávová pole z poloviny 50. let a končí deštným pralesem. Opravdu neskutečná podívaná.
Všechno ale nebylo tak růžový. Naše plány narušil hurikán Gabrielle, kterej zesílil na cyklón třetího stupně a měl s sebou přinést čtyřdenní přívalový deště a silný nárazový větry v severní části země, přesně tam, kde se nachází Auckland, a přesně v tu dobu, kdy jsme měli v plánu ve městě pobývat. To nás logicky přimělo změnit plán, abychom utekli špatnýmu počasí, jak jen to šlo. Přejeli jsme tedy asi 400 km na jih z oblasti Tongariro do hlavního města NZ Wellingtonu. Po pár dnech klasický turistiky už jsme nechtěli nic jinýho než co nejvíc skejtovat a točit, dřív než se špatný počasí dostane na jih. Kluci už ve Wellingtonu byli, a tak tvrdili, že ten extra čas strávenej přejezdem se vyplatí. A Wellington nás rozhodně ani zdaleka nezklamal.
Kohy, no-comply s pomocí parkovacího obrubáku. Wellington. (Foto: Čůro)
Wellington jednoznačně patří k nejkrásnějším městům, který jsem kdy viděl. Nachází se u masivní hluboký zátoky obklopený zelenými kopci a nabízí klidný a kvalitní žití. A taky šílený množství skate spotů, rozmístěných hlavně po celým CBD a po promenádě. Bolavý nohy po túře v národním parku Tongariro nám nezabránily, abychom vyrazili skejtovat a točili hned po tom, co jsme si nechali věci na hostelu v centru. Hype nám vydržel až do pozdních nočních hodin. Stejnej přístup jsme zvolili i druhej den. Všechny nás už sice bolelo celý tělo, ale tohle byla poslední možnost zajezdit si, než město zasáhne hurikán. Třetí den našeho pobytu ve Wellingtonu se přihnalo počasí, který přineslo silnej vítr a nepřetržitej 35hodinovej déšť.
Javi nasazuje low-to-high backside tailslide mezi skate stopperama. Wellington.
Zpátky do Aucklandu jsme se dostali o dva dny později, než jsme očekávali. Zpátky ve skejtovým módu a se Štěpánem jako posilou – Štěpánovi se na poslední chvíli podařilo změnit let z Christchurch do Aucklandu – jsme měli motivace a hypu na rozdávání. Po příjezdu na NZ už Štěpán navíc nějakou dobu strávil, takže znal pár lokálů a měl vyhlídnutých spoustu spotů. Všechny jsme je projeli během našich ‒někdy i víc než 10 hodin dlouhých – honů za záběry. Díky nekonečnýmu množství skate spotů ve městě běžela naše fantazie na plný obrátky.
Skejtová scéna v Aucklandu je ryzí. To byla ‒ navzdory tomu, že naše setkání s místními skatery proběhly dost letmo ‒ jasně znatelná věc. Viděli jsme technicky založený lokály zabíjet na lavičkách na Aotea spotě i mladší generaci baggy pants skaterů na spotě u knihovny. Skateboarding je ve městech na Novém Zélandu tak dobře integrovanej a lidma příjmanej, že nikoho absolutně nezajímá člověk skejtující na ulici. Fakt jsem měl pocit, že skejt je součástí přirozený dynamiky města, stejně jako běhání, jízda na kole nebo i chůze.
Kromě pár zdvořilých vyhození a jedný (hodně ojedinělý) konfrontace s občanem, pravděpodobně procházejícím krizí středního věku, jsme mohli v pohodě jezdit na všech spotech v CBD, aniž by kdokoliv prudil, a to dokonce i v pozdních nočních hodinách. Myslím, že asi tak dvakrát jsem viděl projet policejní auto kolem místa, kde jsme zrovna skejtovali, očividně neshledávajíc nic špatnýho na tom, co děláme. K mýmu překvapení se některý lidi na chvíli i zastavovali, aby zjistili, co se to vlastně snažíme zachytit na kameru. Když někdo z nás skoro vrátil trik, řekli třeba: ,,Oh, that’s cool!” a usmívali se na nás na znamení podpory (nebo možná v obdivu) toho, co děláme.
Štěpán lepí fakie frontside flip. Auckland. (Foto: Čůro)
Na závěr si nemůžu pomoct a musím říct, jak jsem vděčnej, že jsem se narodil právě v tý části světa, ve který žijeme, kde ty nejcennější komodity jsou svoboda, hojnost a blahobyt. Díky tomu může být takováhle cesta, financovaná na vlastní náklady, která by pro většinu lidí ‒ řekněme před 20 lety ‒nepřicházela v úvahu, dneska relativně dostupná i pro ,,obyčejný lidi´´ (jako jsme my). Pokud pomineme environmentální a jiný záležitosti, tak mě fakt, že můžeme být na opačný straně planety za den a půl, nepřestává udivovat. Navíc tou společnou (a nejdůležitější) proměnnou v týhle složitý množině prostorově-sociokulturních rovnic je ve finále skateboarding, kterej nás všechny přivedl dohromady a kterej spojil naše osudy s tímhle úžasným zážitkem. Tahle jednoduchá rekreační pomůcka (skateboard) má pro nás strašně moc kulturního významu a umožňuje nám pohybovat se, skákat, grindovat, slajdovat, objevovat, zkoumat a jako v tomhle případě setkat se na druhý straně světa s nejlepšíma kámošema, tisíce a tisíce kilometrů od míst, kde jsme se poprvé potkali. To patří k jednomu z milionu důvodů, proč je pro nás skateboarding tak významnej, drahocennej, nenahraditelnej, dokonce i posvátnej.
Štěpán, Javi a Kuba po oslavě Čůrovo epickýho enderu. Auckland.
Text: Javier Varillas,
Překlad: Kuba Horuta, Honza Farkas
Fotky: Tomáš “Kohy” Kohout.
